Na pohodu v kanceláři Jana Řiháčka na Ústavu strojírenské technologie dohlíží apačský náčelník Vinnetou. Na přednáškách a cvičeních, která Jan Řiháček vede, se pohodu snaží nastolit on sám. A nejspíš se mu to daří, protože v letošní anketě mezi studenty se stal nejoblíbenějším pedagogem na FSI v magisterském studiu. Co podle něj dělá dobrého učitele? A jak moc zasypává příkop mezi katedrou a lavicemi?

Co vás na učení nejvíc těší?

Usměvavé tváře studentů. Protože nejhorší je, když si pohledem projedete třídu a vidíte, že polovina studentů rejdí v mobilech a druhá polovina na vás hledí jako na blázna, kterému vůbec nerozumí. Naopak když na konci přednášky nebo cvičení vidím, že studenti mají úsměv na tváři, je to pro mě signál, že je to zaujalo. To mě vždycky zahřeje na duši.

Jak moc pro vás v tomto kontextu znamená ocenění v anketě o nejlepšího pedagoga podle studentů?

Upřímně řečeno, říkám si, kde nastal omyl. (smích) Už jen u nás na odboru jsou pedagogové, ke kterým vzhlížím nebo jsou mi vzorem a zasloužili by si to víc než já. Ale musím říct, že to beru jako velkou poctu a znamení, že to nedělám zbytečně.

Máte recept na úspěšnou výuku? Je to empatie k náladě ve třídě nebo něco jiného…?

Empatie je určitě dobrá. A hlavně se mi osvědčilo nemít od studentů příliš velký odstup, trochu zasypat tu propast mezi katedrou a lavicí. Sejít ze stupínku a být studentům parťákem. Čímž neříkám, že by si studenti měli určovat, co je mám učit, že bych s nimi chodil na pivo, nebo si s nimi tykal, to ne. Zdravý odstup tam musí být, ale vždycky se mi vyplatilo, když studenti pochopí, že se mohou zeptat na cokoliv. Otázka nikdy nemůže být hloupá, jenom odpověď. Pokud pochopí, že se můžou svobodně ptát, je to součást toho, aby v hodině vznikla určitá pohoda, která je pro mě důležitá. Když přestane být pohoda, je to poukázka na průšvih.

Být pedagogem na vysoké škole je specifické, protože na rozdíl od učitelů za sebou nemáte speciální vzdělání, didaktiku, andragogiku… Často vás někdo jako doktoranda hodí do vody a musíte si na to přijít sám. Jak se vlastně „učíte učit“? Kde hledáte inspiraci pro svůj styl výuky?

Máte pravdu, přesně tohle se mi stalo, když jsem nastupoval na doktorské studium. Bohužel kolega, který učil numerické simulace ve strojírenské technologii, byl dlouhodobě nemocný a hledalo se, kdo za něj zaskočí, alespoň na cvičení. Já jsem o tom skoro nic nevěděl a řekli mi: „Máš dva měsíce prázdnin, aby ses připravil na to, že povedeš cvičení.“ Bylo to těžké samostudium, které se mi ale na druhou stranu osvědčilo a dělám to tak i u mých dnešních studentů. Protože na co si sami přijdou, to už jim nikdo nevezme. Když studenty zahltíte příliš mnoha informacemi, přestanou vnímat. Já se spíš snažím říct to základní a pak je popostrčit správným směrem, aby si zbytek, pokud je to zajímá, sami zjistili nebo se doptali.

Mimochodem, numerické simulace jsou na tohle skvělé. Studentům na cvičení vždycky říkám, že jsou na hřišti, tak ať si hrají: buď to zadají špatně a vyjede jim error, nebo to bude dobře a na monitoru se jim ukáže – zjednodušeně řečeno – barevný obrázek s výsledky, které potřebují. Nechávám je dělat, co je baví a zajímá, tak se to naučí nejlíp.

Máte nějaké pedagogické vzory?

Na základní škole to byla paní učitelka z češtiny, noblesní dáma, takový vzor prvorepublikové učitelky. Ta mi dala do života nejvíc, k té jsme vzhlíželi celou základku. No a tady na vysoké škole to bylo hned v prváku několik učitelů. Já jsem třeba nesnášel matematiku. Ale všechno je o lidech a tady jsem potkal pedagožku, díky které jsem začal mít matematiku rád. Nic nám nenutila, všechno vysvětlila, každý se mohl zeptat, nikoho neodmítla. A to je podle mě základ.

No a později u nás na technologii byli také kolegové, ke kterým jsme vzhlíželi. Vzpomínám na jednoho pana profesora, s nímž jsme měli tříhodinové přednášky až do večera. Člověk by si řekl, že to bude šílené. Ale on udělal vždycky uprostřed přestávku, rozbalil si chleba ke svačině a začal povídat o životě. A my jsme seděli jako přikovaní a poslouchali a nikoho nenapadlo odejít domů...

Co učíte nejraději? Jsou to zmíněné numerické simulace?

V podstatě ano, učím je nejvíc a také se jim věnuji po výzkumné stránce. Numerické simulace jsou fajn v tom, že vás naučí podstatu technologie. Nemusíte se učit vzorečky, nikdo po vás nechce nějakou překotnou teorii, ale díky výsledným „barevným obrázkům“ pochopíte, jak technologie funguje. „Aha, tady se to nejvíc namáhá, ta síla je velká proto, že se stane to a to…“. Vlastně jdete dovnitř těch technologií. A často tak pochopíte víc, než když se o tom sáhodlouze teoreticky povídá.

Hlavní ovšem je, jakou mám ve třídě skupinu. Když je to dobrá parta, co si ze sebe umí udělat hezkou legraci, nikoho nezesměšňuje a je tam pohoda, tak se tam rád vracím, i kdyby to byla výuka „od osmi do osmi“.

Říká se, že aby člověk něco dobře pochopil, musí to začít učit. Potvrdilo se vám to v životě?

To je pravda, obzvlášť, když se začnou množit dotazy „a proč“ nebo „já jsem si to našel na internetu a tam je něco úplně jiného“. Taky jsem byl párkrát zahnaný do kouta a musel jsem říct: „Nevím, do příště nastuduji nebo se zeptám kolegů, kteří se v tom vyznají lépe“. Na vysoké škole už je výuka opravdu o tom, že se studenti ptají proč to tak je, jestli to náhodou není špatně nebo jinak a podobně. To vás nutí se neustále zdokonalovat a učit se.

Vzpomenete si na nějakou chvíli, kdy vás studenti opravdu překvapili?

Vzpomenu a bylo to poměrně nedávno. Jeden z předmětů, který učím, jsou i speciální technologie výroby a tam už se od studentů chce, aby si vztahy nebo parametry pro tu danou technologii složitěji odvodili, aby lépe pochopili podstatu. Já jsem si při přípravě opsal ze skript odvození a začal jsem to vysvětlovat. A najednou se zvedla ruka a student říká: „Chybí vám tam mínus“. Tehdy jsem si řekl: „Wow, super, že nad tím někdo takhle přemýšlí.“

Vidím, že tady máte indiánskou výzdobu, dokonce čelenku. Už jste byl někdy na přednášce za Vinnetoua?

To ne. (smích) Je to dárek od kolegů z odboru, vědí, že mám rád mayovky. Já pořád zmiňuju tu pohodu, mám ji jako životní motto. Proto je mi taky tak dobře u nás na odboru, protože je tady pohoda. A podobné dárky a oslavy narozenin nebo výročí k tomu patří.