Do úplného zatmění Slunce nad Evropou zbývají poslední hodiny. Tým brněnských matematiků z Fakulty strojního inženýrství VUT finišuje s přípravami. Přečtěte si další díl poutavého vyprávění matematičky a proděkanky FSI VUT Jany Hoderové.

Pondělí 10. srpna: Islandský tým se definitivně rozděluje

V pondělí ráno si Pavel, Aneta, Amálie a Natálie zopakovali činnost, které jsme si v posledních dnech užili až dost. Znovu zabalili techniku a vyrazili na svou pozici do města Stykkishólmur, tedy znovu zpět k Reykjavíku. Naším rozdělením na více pozorovacích lokalit se snažíme zvýšit pravděpodobnost, že špatné počasí na jednom místě nezničí výsledek celé expedice.

Na pozorovacím místě ve vesničce Flateyri na Islandu zůstávám už jen s Pavlem Mikuláčkem a Jindřichem Novým.

Večer přichází zpráva ze Stykkishólmuru. Kolegové jsou na místě, technika stojí a dokonce se jim podařilo zaostřit. To je první malé vítězství.

Stykkishólmur má náskok

Je to nečekané, ale díky tomu, že skupina ve Stykkishólmur zvládla zaostření hned v pondělí večer, tak mohou úterý využít k pořizování kalibračních dat. Zvládnou to i navzdory tomu, že podmínky nejsou ideální. I to patří k naší práci na expedixi. Nestačí totiž přivézt jen snímky ze zatmění, ale také flat fieldy, darkflaty a dark framy, díky kterým se ze snímků zatmění podaří vytěžit potřebné informace.

Ve Flateyri zatím tak daleko nejsme.

Šroub: vítězství matky M8 a „grey duct tape“

S délkou šroubu, který nastavuje sklon polární osy jedné z montáží, jsme si poradili úhlovou bruskou. Překvapil nás ale ještě jednou. Nečekali jsme, že pak šroub hladce projde pod „trnem“ v montáži, o který se měl pevně opřít a tlačit na něj. Manévrovací prostor je minimální, improvizuji.

Na prst nalepím kus legendární „stříbrné pásky“, která zachránila i Apollo 13. Přilepím si zlehka matku M8 na špičku prstu a pokouším se o nemožné – zachytit šroubem tuto matku balancující na špičce prstu v prostoru, kde se vůbec nedá manévrovat. Nechápu, že se to povedlo. Na poprvé.

Jeden problém jsme vyřešili. Bylo tedy načase, aby se objevil další.

Novinka letošní expedice, která funguje, ale bohužel má i své mouchy

Inovace techniky probíhá stále. Je to žádoucí a po každé expedici máme na základě nových zkušeností nápady na zlepšení. Letošní novinkou je automatické ostření od Matěje Štarhy využívající algoritmus Pavla Mikuláčka.

Teď vše poprvé používáme v ostrých expedičních podmínkách. Na některých kamerách pro pozorování iontů železa funguje naprosto perfektně. Na jiných nikoli a my s tím bojujeme dlouhé hodiny. Špatně zaostřené snímky už žádným zázrakem neopraví ani Miloslav Druckmüller, profesor na Ústavu matematiky FSI VUT, který je autorem ucelené řady softwarů na zpracování dat ze zatmění, jež vyvíjí od roku 1999.

Slunce nám utíká

Potřebujeme ostřit, potřebujeme trasovat Slunce, ale to nám utíká. Je pravda, že ve Flateyri zapadá až kolem 22:30, ale to už je mimo naše zorné pole. Telefonujeme proto kolegovi Matějovi do Španělska a zkoušíme, co doporučuje. Nefunguje. Další telefonát. Nefunguje. Další telefonát. Nic a čas běží. Od rána jsme nejedli, nebyl čas. Hledáme řešení problému.

Uprostřed největšího frmolu máme přednášku pro místní komunitu a turisty. Přesně v čase zatmění, jen o dva dny dříve. Uspořádali ji naši hostitelé Helen a Siggi, kteří jsou tahouny místní komunity a organizátoři společenských akcí.

Vracíme se k práci a naštěstí nacházíme možnost, jak překonat problém na dvou kamerách, u kterých se trápíme se samoostřením. Je to krásný pocit končit den s tím, že víme, že řešení existuje a další den to zvládneme. Ostatní zařízení fungují bezvadně.

Až ve 21 hodin dojídáme zbytky těstovin a rýže z předchozího dne. Pondělí bylo hladovým dnem.

Úterý 11. srpna: Postupně odškrtáváme problémy

Když je řeč o jídle, tak zmíním, že jsme si Helen a Siggimu v neděli posteskli, že jsme v obchodě očekávali výběr ryb a jsme zklamaní. Popisovali jsme, že tam měli jen nějaké malé skleničky s bílými kostičkami, které vypadaly jako kostky sádla. Helen zasvítily oči a s radostí nám nabídla islandskou delikatesu Hákarl – fermentované žraločí maso. No, tak je to výzva, přece hostitele neurazíme. Musím říct, že očekávání bylo mnohem horší než realita. Není to delikatesa, ke které bych se chtěla pravidelně vracet, ale šlo to – pikantní, specificky pálivé a s dozvukem až v nose.

Expediční připravenost neznamená, že všechno funguje dokonale. Znamená to, že víme o problémech a víme, co s nimi dělat. Smířili jsme se s jistou vůlí v montáži a naučili se s ní pracovat. Dořešili jsme ostření a pořídili jsme řadu důležitých kalibračních snímků.

Jindra se rozhodl odjet, vidí větší šanci v jiném fjordu. Při přesunu ale nejde jen o počasí. Zatmění je specifická událost, která pokaždé přiláká obrovské množství lidí. Počet lidí i v maličkých obcích se znásobí. V 8:00 začnou avizovaná dopravní omezení, silnice ve fjordech se změní v jednosměrné a bude na ně vpuštěn omezený počet návštěvníků. Některá pozorovací místa budou dostupná jedině shuttle busem s předem koupenou jízdenkou.

Zatmění bude v podvečer, ale rozhodnutí odjet musí padnou nad ránem.

Zkouška nanečisto v přesný čas zatmění

Máme 24 hodin do zatmění. Montáže, objektivy, filtry, kamery a počítače jsou připraveny, obloha je jako vymetená, Slunce pálí. Zkoušíme si „ostrý start“. Každý trénink se nám vyplatí. Odpočítáváme sekundy do C2, tedy do druhého zdánlivého kontaktu Měsíce se Sluncem, virtuálně sundáváme sluneční filtry a pak kontrolujeme, jak obrázky naskakují a mění se expoziční časy. Všechno je naprogramované, nastavené, připravené předem. Hlavně efektivně.

V neděli by nám počasí vyšlo. V pondělí a v úterý také. V čase plánovaného zatmění jsme si vyzkoušeli ostrý start a spustili sekvence na všech kamerách. Technika dělala, co měla. V úterý večer jsme tedy připravení.

Jindra ráno patrně vyrazí za lepší předpovědí. My zůstáváme ve Flateyri a další čtyři členové týmu čekají na zatmění ve Stykkishólmuru. Po roce příprav, cestě přes Helsinky, ztraceném kufru, islandském větru, problematickém šroubu a boji s ostřením už můžeme ovlivnit jen máloco. Teď potřebujeme jedinou věc – aby se ve středu ve správné dvě minuty mezi námi a Sluncem neobjevily mraky.

VědaVýzkum.cz vám ve spolupráci s Vysokým učením technickým v Brně přináší seriál o průběhu letošní výpravy.

Zaujalo vás vyprávění Jany Hoderové? Přečtěte si i první díl jejího vyprávění nebo si prohlédněte fotoreportáž Fotoklubu Technika.