Ve středu 12. srpna 2026 zažila úplné zatmění Slunce. Expedice matematiků z Fakulty strojního inženýrství VUT má tu nejnáročnější část za sebou. Jak se dařilo týmům ve Španělsko? A jak si počasí pohrálo s výzkumníky na Islandu? Účastnice expedice, matematička a proděkanka FSI Jana Hoderová ve svém posledním díle zápisků dění ze dne, kdy se Slunce ukrylo za Měsíc.

Středa 12. srpna: Den zatmění

Po roce příprav nastal den, kvůli kterému jsme přijeli. V předchozích dnech jsme udělali všechno, co bylo v našich silách. Technika je připravená, kamery zaostřené, máme část kalibračních dat a několikrát jsme si vyzkoušeli „ostrý start“ přesně v čase zatmění. Teď už zbývá jediná věc, kterou neumíme ovlivnit – počasí.

Jindra vyráží za lepší předpovědí

Jindřich Nový se podle ranní předpovědi definitivně rozhoduje opustit Flateyri a přesunout se přibližně 100 km na jih. Vyráží brzy, aby se vyhnul avizovaným dopravním omezením. Od 8:00 se mají některé silnice ve fjordech změnit na jednosměrné a na další bude vpuštěn jen omezený počet aut. Vybraná pozorovací místa budou dostupná pouze shuttle busy.

Za nějakou dobu od něj přicházejí první fotografie. Montáž stojí na útesu nad mořem. Je to nádherné místo a člověk by si těžko mohl představit působivější kulisu pro úplné zatmění Slunce. Teď už jen potřebuje, aby se k nádhernému místu přidala také nádherná obloha.

Na Islandu máme tímto tři pozorovací stanoviště – Flateyri, Stykkishólmur a Jindrovo mobilní stanoviště jižně od nás. Jen na dvou islandských místech je ale kompletní technika pro unikátní experiment týmu profesora Miloslava Druckmüllera a Shadie Habbal zaměřený na pozorování specifických iontů železa ve sluneční koróně.

Další tři stanoviště s kompletní technikou máme ve Španělsku. V tuto chvíli už nejde o to, kdo z nás bude mít štěstí. Úspěch kteréhokoli pozorovacího místa znamená alespoň částečný úspěch celé expedice. Právě proto jsme lidi a techniku rozdělili.

Zprávy o obloze z jednotlivých míst

Celé dopoledne nám na WhatsApp přicházejí fotografie oblohy z jednotlivých stanovišť. Předpovědní modely jsou jedna věc, ale fotografie aktuální oblohy jsou mnohem názornější.

Na Islandu ještě ráno stále doufáme. Nicméně ve Stykkishólmuru přichází rezignace poměrně brzy. Nejdřív mrholí, potom už přímo prší do techniky. Tři montáže pod pláštěnkami vypadají smutně.

Jindra posílá postupně zoufalejší a zoufalejší fotografie oblohy. Nakonec už vidíme kapky vody na slunečních filtrech na objektivech. Krásné místo na útesu bohužel nestačí.

Flateyri se drží nejdéle. Ještě dopoledne ladíme techniku a děláme všechno tak, jako kdyby mělo být jasno. Ještě hodinu před úplnou fází živíme naději. V oblačnosti je díra. Stačilo by, aby se posunula správným směrem ve správný čas.

Španělsko mezitím vypadá stabilně. Tam je situace úplně jiná, měli nejslibnější dlouhodobou předpověď oblačnosti.

Flateyri čeká na zatmění

Zatmění ale není jen o vědeckém experimentu. Ve Flateyri je krásně vidět i jeho lidský rozměr.

Do vesnice přijelo velké množství lidí a odhadujeme, že se počet jejích obyvatel minimálně zdvojnásobil. Na místa, kde se očekává větší koncentrace návštěvníků, byly přistaveny mobilní toalety. Lidé si dělají piknik, polehávají na dekách na trávě nebo posedávají na kamenech kolem fjordu. Diskutují a především neustále sledují oblohu.

Vlastně se tu odehrává něco podobného jako v Česku. Kamarádi a rodinní příslušníci nás zásobují fotografiemi krásného částečného zatmění za jasného počasí v ČR. I tam se lidé shlukují, nasazují si brýle a společně se dívají na Slunce.

A Helen a Siggi? Ti se utábořili na střeše svého domu. Naše tři montáže stojí dole v jejich zahradě u zdi a oni si zatmění užívají s námi shora. Po týdnu, kdy s námi sdíleli svůj dům, problémy i radosti, je vlastně naprosto přirozené, že jsou s námi i teď.

Jsme připravení. Opravdu

S Pavlem Mikuláčkem využíváme den zatmění maximálně. Ještě jednou testujeme celou naplánovanou sekvenci expozic. Odpočítáme to, provedeme sundání slunečních filtrů a kontrolujeme, že skutečně vznikají požadované snímky.

A zařadili jsme si i drobnou radost, která nijak neohrožuje experimenty. Naše montáže stojí v zahradě Helen a Siggiho, ale úplné zatmění nechceme prožít jen mezi domem, počítači, technikou a živým plotem. Chceme se alespoň na chvíli podívat vlastníma očima do volné krajiny při zatmění.

Proto trénujeme spuštění sekvence, sundání filtrů a kontrolu techniky a potom odběhnutí asi dvacet metrů ze zahrady k pobřeží fjordu. Tam si chceme užít vizuální krásu zatmění. A potom zase rychle zpět, abychom včas zakryli objektivy před návratem přímých slunečních paprsků.

Celé si to dvakrát zkoušíme. Jsme nachystaní.

Jen obloha nachystaná není.

Přichází zatmění, napětí roste

Blíží se úplná fáze. Děláme všechno, co jsme si tak pečlivě nacvičili. Spouštíme naprogramované sekvence, sundáváme filtry.

Ale vůbec nespěcháme. Už víme, že z našich dat nic nebude.

Přesto odbíháme těch dvacet metrů k pobřeží fjordu. Když už nám mraky nedovolí vidět sluneční korónu, chceme alespoň zažít to, co nám vzít nemohou. Přichází opravdová tma. Trvá 1 minutu a 44 sekund.

Stojíme u fjordu a díváme se směrem k jeho ústí. Nad námi je zataženo a jsme uvnitř měsíčního stínu. Ale daleko před námi je na horizontu vidět normální den. Tam už pás totality není. Ten kontrast je fascinující – kolem nás tma, na vzdáleném obzoru světlo.

Sluneční korónu nevidíme. Přesto přesně víme, co se nad mraky právě odehrává.

A je to pryč.

Tentokrát nepřichází euforie

Po úspěšném pozorování úplného zatmění přichází obvykle obrovská euforie. Spontánní jásání, radost, emoce. Tentokrát ne.

Přichází smutek a pocit beznaděje. V tu chvíli si člověk uvědomí, kolik práce se skrývá za těmi necelými dvěma minutami. Rok příprav, inovace techniky, testování, balení, cesta na Island, ztracený kufr, vítr, déšť, problematický šroub, boj s ostřením, kalibrační data, opakované zkoušky.

A potom stačí mraky. Děláme si se Siggim a Helen smutnou společnou fotografii.

Vzápětí ale vzniká ještě jedna fotografie. Tentokrát veselá. Už hledíme do budoucna, k dalšímu zatmění.

Víc jsme na Islandu udělat nemohli a napjatě čekáme na zprávy od ostatních.

Co ostatní?

Z Islandu už příliš dobrých zpráv neočekáváme. Stykkishólmur propršel. Jindrovi jeho pokus o útěk za lepším počasím také nevyšel. A my ve Flateyri jsme právě prožili úplné zatmění pod mraky. Ale pořád máme další tři pozorovací místa ve Španělsku.

A odtud přicházejí dobré zprávy.

Španělsko uspělo. Data máme

Máme smíšené pocity. Týmům ve Španělsku samozřejmě závidíme, ale taky jim ho přejeme. Byli jsme na Islandu, byli jsme připravení a strašně moc jsme chtěli korónu vidět a přivézt vlastní data. Díky časovému rozpětí mezi zatměními na Islandu a ve Španělsku by se dala analyzovat dynamika ve sluneční koróně.

Úspěch jednoho je úspěchem všech

Právě v této chvíli se ukazuje, proč jsme expedici od začátku plánovali jako síť několika pozorovacích míst. Kdybychom všichni stáli na jednom místě na Islandu, rok práce by tentokrát skončil pod mraky.

Rozdělili jsme lidi, přístroje i riziko. Na Islandu počasí nevyšlo, ve Španělsku ano. Strategie více pozorovacích míst tak vyšla téměř dokonale. Bohužel jsme na Islandu byli názornou ukázkou toho, proč ji potřebujeme.

Výsledek celé expedice je pozitivní. Máme data.

Miloslava Druckmüllera teď čeká hromada práce při jejich zpracování. A my ostatní, stejně jako všichni fanoušci zatmění, budeme nedočkavě čekat, co se v datech podaří najít a co nám Miloš ukáže na svých popularizačních přednáškách.

Ani neúspěšné stanoviště není zbytečné

A ještě jedna věc je důležitá. Před expedicí všechno testujeme v příjemných laboratorních podmínkách. V teplých a suchých pracovnách funguje technika tak, jak potřebujeme.

Jenže skutečné podmínky připraví překvapení, která se doma nasimulovat nedají. Vítr, déšť, vlhkost, jiné možnosti ustavení montáže, mechanická vůle, ostření, které na jedné kameře funguje dokonale a na druhé ne.

Pak je potřeba zachovat klid, hledat příčinu, systematicky problém řešit a občas přidat notnou dávku improvizace. I neúspěšné pozorovací stanoviště je proto užitečné. Víme zase o něco víc a při další expedici budeme zase o něco lépe připravení.

A o tom to vlastně celé je.

Nakonec jsou nejdůležitější lidé

Máme v týmu samé skvělé lidi. Někteří mají za sebou mnoho úplných zatmění, jako třeba Miloš Druckmüller nebo Pavel Štarha. Pro jiné je zkušenost mnohem menší. Někdo na svoje první úspěšné úplné zatmění stále čeká.

Velkou část našeho týmu tvoří studenti Fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně. A právě při podobné expedici se ukazuje něco, co se těžko naučí jen v posluchárně. Umět si poradit, když věci nejdou podle plánu. Přemýšlet, spolupracovat, hledat řešení a nevzdat problém jen proto, že návod s podobnou situací nepočítal.

Z Islandu si letos snímky sluneční koróny nepřivezeme. Přivezeme si ale zkušenosti, které využijeme příště. A hlavně víme, že strategie, kvůli které jsme techniku a lidi rozdělili mezi několik míst, funguje. Úspěch – i kdyby jen jednoho stanoviště – je úspěchem celé expedice. Za výsledkem není jeden člověk ani jedna kamera, ale celý tým.

Děkuji proto celému týmu za skvělou práci, nasazení a schopnost poradit si v situacích, které jsme předem naplánovat nemohli a přeji všem šťastnou cestu domů.

Děkujeme také všem našim fanouškům, rodinám a přátelům, kteří naši cestu sledovali, posílali nám zprávy a drželi nám palce.

Propásli jste předchozí díly zápisků matematičky Jany Hoderové z letošní expedice za úplným zatměním Slunce? Přečtěte si první díl a druhý díl.